THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem si nedávno pouštěl nové ALARMA MAN, uvědomil jsem si, že na Metalopolis nemáme ani jednu zmínku o jejich minulé a o dost povedenější desce. Než tedy přikročím k recenzi aktuální albovky, rád bych doplnil několik řádek o čtyři roky starém re-releasu jejich dlouhohrající desky, který vydal německý Sinnbus (TROY VON BALTHAZAR, KAM:AS, atd.). Když se řekne Švédsko, většina si představí flotilu death metalových kapel s jejich typickým národním rukopisem, jiní se zasní u náladovek typu KATATONIA, či začnou počítat integrodiferenciální rovnice společně s MESHUGGAH. Jen málokdo si představí špinavou noise/math rockovou scénu, jejímž zástupcem jsou kluci z ALARMA MAN. A přece i ta stojí ve švédském království za pozornost. Na debutovém albu ALARMA MAN se prolínají vlivy math core, punku i noise rocku. Ryze instrumentální aranže místy připomenou punkovější a přímočařejší verzi amerického tria DYSRHYTHMIA v době prvních tří studiových počinů. Kytary se rádi udržují v nezbustřených středovýškových polohách, nicméně i tam dokážou svěže popohánět polyrytmický stroj. Vedle rockových početních sekanic si tu ALARMA MAN ujíždějí na smyčkově poskládaných brnkačkách, přesto však nečekejte instrumentální nudu. Tato švédská (ve své době) čtyřka z Göteborgu dokáže komponovat poměrně přístupný instrumentální math/noise rock, na kterém si smlsnou hudební plebs i vybíraví gurmáni. Jiskrná a sympatická klubová kapela, s nadstandardní hráčskou výbavou, kterou dokáže zabalit do dobře stravitelné omáčky. Velká škoda aktuálního odklonu od započaté dráhy.
7,5 / 10
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.